Po úvodu do halloweenské problematiky nás dnes čeká exkurze přímo na plac, krátká zastávka u legendárního soundtracku, rozbor snímku a ohlédnutí za subžánrem slasher, který v devadesátých letech chytil druhý dech. Je toho tedy před námi ještě více než dost.

Hlavně s úsměvem

Natáčení rozprostřené do čtyřtýdenního úseku během května 1978 se vyznačovalo častou improvizací a kompromisy. Veškeré kostýmy štáb zakupoval ve výprodejích, na bleších trzích, případně si herci nosili kusy oblečení z vlastních šatníků. Dokonce i ikonický Ford kombi LTD, kterým se Myers ve filmu přesouvá, získal štáb v autopůjčovně. Na boční dveře nechal režisér nalepit logo fiktivního ústavu Smith’s Grove Sanitarium a vyzdobená rekvizita mohla vyrazit na plac. Carpenter na nikoho nikdy nekřičel, naopak byl ochoten kdykoliv poradit a polopatě vysvětlit podobu každé scény. Navíc z rukávu tahal jednu černou anekdotu za druhou, čímž na place udržoval dobrou náladu. Z každé dokončené scény měl obrovskou radost a nezdráhal se za dobrou práci chválit ostatní. Zkrátka režisér, se kterým je radost spolupracovat.

Dean Cundey byl dalším důvodem k radosti. Legendární kameramanské eso se schopností natáčet dlouhé naturálně pojaté sekvence, které diváky vtahují do filmových světů, vneslo do vznikajícího filmu další rozměr. Cundey platil za propagátora nových technologií. Jako jeden z prvních kameramanů zpopularizoval ranou verzi revolučního zařízení steadicam od společnosti Cinema Products Corporation. Technologický výtvor s postrojem a speciálním hydraulickým kloubem umožňuje nosit kameru s sebou při natáčení a současně ji izolovat od otřesů. Vzpomeňme si na ikonický horor Osvícení (1980) od Stanleyho Kubricka, kde kameraman John Alcott pořídil více než padesát procent veškerých záběrů jen s použitím steadicamu. Dean Cundey dokáže táhlými záběry vyvolat dojem plastičnosti okolního prostředí a citlivě narušuje hranici reality, do které pronikají letmé doteky surrealismu. Ukázkovým příkladem je dechberoucí úvod filmu, v němž steadicam přebírá perspektivu pohledu malého vraha. Svůj nejvyšší kameramanský skill předvedl Cundey v hororovém sci-fi remaku Věc (1982), ale to už je zase jiný příběh.

The Shape (tvar). Přesně tak je vedena postava dospělé verze Michaela Myerse v závěrečných titulcích, kterou si zahrál Carpenterův kamarád ze studií Nick Castle. V tomto případě opravdu nebyly třeba nějaké vysoké herecké dovednosti. Stačilo chodit pomalu, civět do objektivu kamery a občas vykouknout zpoza rohu. Pro Carpentera byla podstatná především výška herce a podoba masky, kterou scénář popisoval jako mrtvolně bledou tvář bez výrazu. Studiový designér Tommy Lee Wallace zakoupil za dva dolary v obchodě s kostýmy gumovou masku kapitána Kirka ze seriálu Star Trek (1966), jehož ztvárnil William Shatner. Šikovný Wallace nůžkami rozšířil otvory pro oči a za pomoci barev a chemikálií vybělil masku do finální podoby. S větší mírou nadsázky můžeme tvrdit, že ve filmu Halloween vraždí mladé dívky kapitán Kirk.

Štáb se pohyboval výhradně po zákoutích a městech státu Kalifornie (South Pasadena, Sierra Madre, Alhambra). Veškeré problémy spojené s natáčením se řešily s úsměvem a klidem jako třeba nepříjemný fakt, že sehnat čerstvé dýně na jaře rozhodně nebylo snadné (sláva všem soukromým pěstitelům). Carpenter si také napůl v žertu vymyslel vlastní měřič hrůzy. Pokud Jamie Lee Curtis nevěděla jak moc má v dané scéně křičet, Carpenter jen ledabyle zvolal „zakřič na šestku“ a herečka hned věděla jakou sílu má do hlasivek vložit. Jednou z posledních sekvencí se stala podoba úvodních titulků. V levé části obrazu se nachází nasvícená vydlabaná dýně s typickou grimasou. Kamera postupně zoomuje až na detail oka, jakožto podprahový symbol vypovídající o tom, že šmírování druhých osob je výraznou složkou příběhu.

Melodie hrůzy

Po finálním sestříhání filmu přišla na přetřes zkušební projekce před testovacím publikem. Halloween fungoval opravdu dobře, ale producentům se zdálo, že tomu zkrátka ještě něco chybí. Ačkoliv s tím Carpenter počítal, byla mu oficiálně nabídnuta možnost složit k filmu i doprovodnou hudbu, která měla děsivost snímku vytáhnout na další stupeň. Režisér byl schopným instrumentalistou, ale neuměl číst noty, natož je zapisovat. Menší pomocné lano mu při komponování poskytl profesor hudby Dan Wyman. I přes tuhle skutečnost je autorství soundtracku připisováno výhradně Carpenterovi. Výsledná hudba obsahuje řadu vynikajících pasáží, ale legendární se stala hlavně ústřední melodie postavená na naléhavém klavírním partu podmáznutém ponurou syntezátorovou plochou a těkavou bicí stopou. Jak se později ukázalo, hudba ve filmu Halloween je přesně tím, co jej pozvedá na úroveň mistrovského díla. Soundtrack dodnes platí za výkladní skříň hororové hudby. Před lety dokonce ústřední motiv zremixoval Trent Reznor z NINE INCH NAILS.

Někdo se dívá

Od dob Alfreda Hitchcocka tu nebyl žádný jiný režisér, který by s prvky plíživého voyeurismu a postupně budovaného napětí pracoval tak mistrně jako John Carpenter ve snímku Halloween. Šestiletý Michael Myers (Will Sandin) o halloweenské noci roku 1963 brutálně ubodá svou starší sestru Judith Myers (Sandy Johnson). Následujících patnáct let je Michael držen v psychiatrické léčebně, kde jeho prázdnou duši důkladně studuje psychiatr Dr. Samuel „Sam“ Loomis (Donald Pleasence). Po sérii sezení, vyšetření a nekonečné řadě mentálních analýz, dojde Dr. Loomis k jednoznačnému závěru, že Michael Myers je ztělesněním absolutního zla. Jedné deštivé noci, během převozu k soudnímu jednání, uteče nyní již dospělý Myers (Nick Castle) a vrací se do svého rodného města Haddonfield ve státě Illinois. Nebezpečný maniak na útěku násilím odcizí špinavou pracovní kombinézu a v železářství ukradne neutrální bílou masku, kterou si ihned nasadí. Blíží se opět Halloween a studující dívka Laurie Strode (Jamie Lee Curtis), která si přivydělává hlídáním dětí, má zvláštní pocit, že jí neustále někdo sleduje.

Úvodní narážka není náhodná. Nejenže Carpenter ve svém přelomovém snímku převzal některá jména postav ze starších filmů Alfreda Hitchcocka (Tommy Doyle, Sam Loomis), ale především je zde přítomná mladá Jamie Lee Curtis, jejíž matka Janet Leigh se stala první obětí Normana Batese (Anthony Perkins) z legendárního hororu Psycho (1960). Halloween je tedy do jisté míry přiznanou poctou mistru napětí, avšak Carpenterův režijní styl je natolik osobitý, že poklona filmařské ikoně není okatě doslovná jako v případě raných snímku Briana De Palmy.

Halloween pracuje s několika motivy strachu: osamělost, temnota, permanentní pocit ze sledování někým cizím. Tyto základní dílčí prvky obohacuje Carpenter zlověstnou ústřední melodií, pomalým tempem vyprávění a dokonalou kamerovou prací Deana Cundeyho, který si libuje v neúměrně táhlých záběrech. Výsledný koktejl vytváří nepříjemně dusivou atmosféru. Tajemný vrah je pevnou součástí mizantscény (cokoliv, co se v daném záběrů objeví před kamerou). Postává na okraji ulice, vykukuje zpoza křoví, projíždí kolem autem. Divák, stejně jako ústřední hrdinka, získává oprávněný pocit, že vrah se může zjevit kdykoliv a kdekoliv. Jeho přítomnost je sice evidentní, ale tím, že dokáže ve zlomku vteřiny zase zmizet, dostává jeho postava až nadpřirozený rozměr. Je to přízrak, tajemný boogeyman z dětství, jak několikrát trefně nadhodí scénář. Bezvýrazná grimasa bílé masky a nulová verbální schopnost odráží prázdnotu jeho duše. Umístit koncentrovanou hrůzu do exteriérů klidného předměstí bez přítomnosti rodičů byl geniální tah, jelikož u malých amerických měst se vždy předpokládalo, že by dětem a mladistvým měla poskytovat bezpečné útočiště.

Film je příznačný tím, že někdo neustále pozoruje okolí, a to jak predátora, tak jeho kořist. Subjektivní vnímání prostoru se stává znepokojivým především z pozice vraha (nahlížení do oken, za roh, přes rameno či přímo skrze jeho oči). Od okamžiku, kdy se Myers vrátí do města, očekává divák další porci násilí, ale Carpenter nikam nespěchá a značnou míru času věnuje hlavní hrdince. Laurie je ztělesněním čisté síly. Nemá čas na kluky, zábavu a sex jako její vrstevnice. Soustředí se především na studium, přičemž skutečnost, že její myšlenky nezaměstnávají běžné radosti mladých lidí, jí jako jediné umožňuje naplno vnímat přítomnost tajemného cizince. Carpenter pečlivě buduje napětí a vůbec mu nevadí vypotřebovat téměř tři čtvrtě hodiny, než vraha nechá opět udeřit. Dalších bezmála dvacet minut trvá, než Laurie objeví těla zavražděných přátel. Trasu, kterou Laurie v poslední třetině urazí od jednoho domu do vnitřních prostor druhého, inscenuje režisér v reálném čase, což je velmi chytré. Jakmile Laurie objeví mrtvoly, téměř okamžitě stane tváří v tvář vrahovi a divák je napětím bez sebe, jelikož si naplno uvědomí jak dlouhá je její úniková cesta.

I přesto, že v posledních minutách filmu zahájí režisér adrenalinovou hru ve stylu kdo z koho, tempo zůstává nadále konzistentní. Podobně jako vrah zahušťuje i Carpenter napětí s ledovým klidem někoho, kdo dobře ví, že svou kořist (diváka) stejně dostane. Laurie není pasivní postavou z tehdejších italských krváků. Používá ruce k obraně, volá o pomoc a před vrahem se logicky snaží utéct ven vchodovými dveřmi namísto toho, aby neuváženě vyběhla po schodech do patra (standardní klišé pozdějších hororových filmů). Svou nemesis dokáže i několikrát „smrtelně“ zranit, ale Michael se pokaždé otřepe a je opět připraven k útoku. Iniciativu musí v závěru převzít Dr. Loomis, jakási moderní verze Van Helsinga zrozená z vědy. Ani vyprázdněný zásobník však monstrum nedokáže zastavit. Dvorek před domem, kam postřelený Michael dopadl, zeje o pár vteřin později prázdnotou. Strašidelná melodie naposledy opanuje prostor, kamera zabírá noční ulice, řady temných domů a v pozadí je slyšet přerývaný dech Michaela Myerse. Divák je ponechán na holičkách a musí se sám pokusit oddělit skutečnost od pouhých domněnek. Michael je všude a vlastně nikde.

Carpenter a Cundey boří pocit bezpečí za pomoci kamery. Táhlé záběry a nepříjemné kamerové úhly zasévají do města pocit strachu, což ještě znásobuje absence vyloženě hlavní postavy. Dnes samozřejmě víme, že Jamie Lee Curtis je tou příslovečnou ženou činu, ale při první projekci působí všechny postavy naprosto obyčejně a přirozeně. Téměř celý děj je vměstnán do jediného časového úseku, který ze slunného dopoledne zvolna přechází do černočerné noci. Halloween je v tomto ohledu spíše experimentálním uměleckým filmem, shodou okolností rámovaný hororovým žánrem. Mistrovské dílo o chůvách a vražedném Michaelu Myersovi bylo od té doby tolikrát napodobováno a parafrázováno, že dnešní diváci snadno přehlížejí nekompromisní radikalismus originálu. Michael Myers se stal novým prototypem filmového monstra. Neutíká, nejedná zbrkle, nemluví, nenabízí žádnou konkrétní motivaci pro své ohavné skutky. Připomíná abstraktní výjev vsazený do reality poklidného města. To málo, co se o něm dozvíme, vychází pouze z úst Dr. Loomise. Jde o cílený záměr, neboť jakmile z monstra sejmete masku tajemství, automaticky se část strachu rozplyne do éteru.

Za menší polemiku jistě stojí i otázka sexuality. Postavy ve filmu o sexu často mluví a také jej provozují. Samozřejmě až na Laurie. V takto nastavených pravidlech došli někteří filmoví publicisté k závěru, že Halloween zlomyslně trestá promiskuitu mladých lidí, což Carpenter dlouhá léta vehementně popíral. Notoricky známá rovnice - dívky, které mají sex, zemřou, kdežto panna přežije - je daleko více důsledkem náhody, nežli účelovým záměrem, z něhož se v následujících letech stalo regulérní pravidlo všech slasher filmů. Carpenter se distancuje od nálepky strážce morálky a několikrát zdůraznil, že Laurie nepřežila pro svou panenskou čistotu, ale jelikož se pouze snažila zvládnout extrémní situaci. Pokud zaměříme pozornost na závěrečné minuty snímku, musí nám dojít, že Laurie opravdu nezvítězí díky důmyslnému plánování a inteligenci, ale jen díky štěstí a záchraně od Dr. Loomise.

Pokud jde o Myerse, tak jeho první vražda nese také stopy jistého sexuálního napětí. Úvodní chlípné pozorování sestry obsahuje jeden zajímavý okamžik. Milenec Judith si při líbání na okamžik nasadí klaunskou masku. Tu samou masku, kterou si těsně před vraždou nasadí i Michael. Následné pronikání čepele do těla nahé Judith v zásadě evokuje sexuální akt. Násilí a sex se slévají do jediného zvráceného celku. Myers je ukázkový voyeur, který v pozdější fázi snímku vraždí převážně spoře oděné, případně zcela nahé dívky. Jeho dlouhé sledování budoucích obětí je doprovázeno těžkým dýcháním. Nikdy neútočí bezprostředně, ale teprve poté, co se dostatečně nabaží sledováním. Michael Myers šmíruje ostatní pro své vlastní uspokojení, a jakmile „peep show“ skončí, zatáhne oponu s pomocí dlouhé čepele. Z nějakého neznámého důvodu má Michael obzvláště silnou fixaci na Laurie. Ta si v jeden konkrétní moment pobrukuje píseň „I Wish I Had You All Alone“. Patrně zbožné volání po romantickém vztahu. Zůstává krutou ironií osudu, že odpovědí na její modlitbu je maskovaný maniak s obřím kuchyňským nožem.

Král nezávislé scény

Ve stejném roce, kdy byl dopaden nebezpečný sériový vrah mladých dívek Ted Bundy, vstoupil do kin i hororový snímek Halloween. Konkrétně 25. října 1978, aby premiéra krásně korespondovala se stejnojmenným svátkem. Diváci v sálech lapali hrůzou po dechu a odborná kritika kupodivu nešetřila chválou, což je u hororového žánru opravdu nevšední věc. Celosvětové tržby do kasy nakonec přinesly něco málo přes sedmdesát milionů dolarů, čímž se stal Halloween jedním z nejúspěšnějších nezávislých filmů všech dob. I přes některé chladnější recenze převládala především pozitivní odezva, přičemž novináři houfně oceňovali mistrně budované napětí, kamerovou práci, uvěřitelné herecké výkony a schopnost režiséra vytvořit i s omezenými podmínkami působivou podívanou. Subžánr slasher začal nabírat nebezpečnou rychlost a Halloween se stal jeho uctívanou relikvií.

Možná, že vzpomínané Černé Vánoce režiséra Boba Clarka jsou opravdu prvním regulérním zástupcem toho, co dnes označujeme termínem slasher, ale upřímně řečeno, kdo si na ten film vzpomene? John Carpenter byl tím, kdo pozvedl krvavý prapor do výše a dokázal konkurenci, že se s ním do budoucna zkrátka musí počítat. Určitě nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že Halloween značil také jednoznačný vrchol této specifické hororové odnože, tedy minimálně po umělecké stránce. Snad jen první filmová inkarnace jistého Freddyho Kruegera snese srovnání s přelomovým snímkem Johna Carpentera. Další kvanta obdobně laděných filmů od sebe odlišoval jen počet zabitých obětí a dívek, které se před kamerou nebály odhalit své přednosti. Prvky obsažené v Halloweenu zmutovaly a narostly do absurdních podob. Z maskovaných zabijáků se stali nesmrtelní titáni se schopností přežít každý nářez a produkční kvality se nadále udržovaly na minimálních hodnotách, díky čemuž si na sebe i sebevětší blbost dokázala vydělat.

Z notoricky známých sérií typu Pátek třináctého (1980), Noční můra v Elm Street (1984) či sebereflexivní kolekci filmů Vřískot (1996) to měl Halloween zdaleka nejtěžší. Solidní Halloween II (1981) jako jediný dokázal udržet krok s originálem, i když to bude tím, že k němu Carpenter napsal scénář a dohlížel na natáčení z producentského křesla. Příšerný Halloween III (1982) má s původním filmem společný jen název a předznamenal hluboký úpadek celé série. Skomírající značku po dlouhých letech oživil až zkušený profík v oboru Steve Miner s filmem Halloween: H20 (1998), který byl v naší kotlině vlivem úsměvně nadabovaného traileru překřtěn na „Helouvín há dvě ó“ (kdepak Myers, to kouzla českých distributorů mě jednoho dne zabijí). Do série se vrátila Jamie Lee Curtis a její postava Laurie už byla brána jako pokrevní sestra Michaela Myerse (tato informace poprvé zazněla ve druhém díle). V závěru Laurie setne bratrovi hlavu, čímž dojde k uzavření kruhu. Přesně v tomto okamžiku měla dle mého celá série skončit. Bohužel nové tisíciletí přineslo hlad po restartech, prequelech a celé řadě remaků a ani Halloween neměl být ušetřen. Do těchto vod se ale pouštět nechci.

Upgrade

Než přejdeme k finální kapitole, ještě bych na chvilku zůstal v devadesátých letech, protože přesně tato dekáda vnesla do unaveného subžánru slasher snímků čerstvou krev, která rozpumpovala zájem další generace hororových fanoušků. V pomyslném pelotonu této evoluční transformace stojí tři filmy. V době uvedení nepochopená Nová noční můra (1994) a dvojice již zmiňovaných filmů Vřískot a Halloween: H20.

Je příznačné, že za režií hned dvou snímků stál Wes Craven. Kdo jiný by měl oživit zájem o slasher, když ne člověk, který stál u jeho zrodu? V první polovině osmdesátých natočil Craven originální Noční můru v Elm Street. Roku 1994 se režisér ke své značce vrátil a světe div se, byl opět originální, byť tentokrát diváci na jeho vizi nepřistoupili. Novou noční můru lze chápat jako přestupnou stanici k filmu Vřískot. Herci ze slavné hororové série hrají sami sebe (Heather Langenkamp, Robert Englund, John Saxon) a fiktivní postava Freddyho Kruegera z jakéhosi zvláštního důvodu proniká do naší reality. Zdá se, že konkrétní motivy ze scénáře psaného rukou Cravena prolamují bránu fikce a zhmotňují se v našem světě. Herečka a hlavní postava filmu Heather Langenkamp tak čelí reálné hrozbě, jelikož Krueger je daleko děsivější a především skutečný. Scénář je na několika místech nedotažený, pár postav má trochu nižší IQ kvocient a Craven je určitě lepší na režijní stoličce, než když se pokouší o herectví. I přes tyto neduhy je však Nová noční můra trestuhodně nedoceněným a pro vývoj žánru důležitým filmem.

Jistý Daniel Harold Rolling v srpnu roku 1990 během série loupežných přepadení znásilnil, zavraždil a někdy i posmrtně zohavil pět studentů. Otřesný případ, který se odehrál na Floridě, posloužil jako inspirace začínajícímu scenáristovi a velkému filmovému nadšenci Kevinu Williamsonovi. Vznikající text Williamson obohatil o černý humor a narážky na své oblíbené hororové filmy. Na světě byl Vřískot a režie se opět ujal Craven. Už základní premisa příběhu drze porušuje nepsané pravidlo všech filmů. Vřískot je totiž o postavách, které rády chodí do kina. A nejen to. Tyhle postavy mají dokonce přehled o filmových hvězdách. Vědí, kdo je Jamie Lee Curtis, Tom Cruise či Anthony Hopkins. Také spolu zaujatě analyzují jednotlivé filmy a rozebírají podstatu konkrétních postav. Jaký měl Norman Bates motiv, proč Hannibal Lecter pojídal lidské maso, kdo byl vrahem ve filmu Pátek třináctého? Všechny postavy se nacházejí v hororovém filmu, a protože viděli spoustu hororů, tak vědí, co mají a především, co nemají za žádných okolností dělat: „Nikdy neříkej ‚hned se vrátím‘,“ radí teenager Randy (Jamie Kennedy) svému kamarádovi, protože kdykoliv tuhle větu někdo pronese, už se nevrátí.

Asi bylo opravdu otázkou času, kdy na scénu vtrhne film, který se bude zabývat dekonstrukcí svého žánru. Ovšem zatímco kupříkladu westernové klasiky typu Divoká banda (1968) a Nesmiřitelní (1992) kritizovaly spíše zaběhlé žánrové archetypy, Vřískot je krajně sebedestruktivní. Vtipně a ironicky si hraje na svém vlastním písečku. Ve filmu si zahrála malé cameo i herečka Linda Blair. No a pokud náhodou někdo neví, o koho jde, pak netuším, proč tento článek vůbec čte (mrk, mrk).

Halloween: H20 přišel dva roky po Vřískotu a nové trendy se nenásilným způsobem promítly i do jeho výrazových prvků. Michael Myers už nebyl tou vraždící mašinou, jakou z něj vytvořily předešlé filmy. Tentokrát má jediný cíl. Svou sestru. Film ignoruje vše, co přišlo po druhém Halloweenu a rozjíždí hru s diváckým očekáváním. Myers nezabíjí na potkání. Pokud mu někdo vyloženě nestojí v cestě, nechá ho jít. Vše, po čem touží, je Laurie. Oddalování střetu krajně bizarní sourozenecké dvojice šponuje napětí na maximum. Teenageři jsou odsunuti na druhou kolej a iniciativu přebírá traumatizovaná Laurie, nyní již zralá žena, skrze níž si Jamie Lee Curtis opět krade zasloužený titul „scream queen“. Ačkoliv film neboří hranice čtvrté stěny, je nanejvýše uspokojující vidět statečnou Laurie, která si uvědomuje, že zlo není nikdy doopravdy mrtvé. Vždy se vrátí, aby publikum naposledy vyděsilo. Laurie tohle ví, čili situaci radikálně vyřeší s pomoci sekyry. H20 je slasher pro dospělé publikum. Škoda, že letitý spor mezi Carpenterem a Moustaphou Akkadem, který film opět produkoval, zhatil původní plány. Steve Miner je zkušený řemeslník, ale přítomnost Carpentera na režijní pozici by této hravé jednohubce určitě dodala symbolický rozměr.

Klasika pro hororové gurmány

Dnešní mladé generaci filmových fanoušků bych se Halloween zdráhal doporučit. V době, kdy se mrtvola bez hlavy může objevit i v rodinné komedii, by asi klasické dílo Johna Carpentera těžce narazilo. Práh snesitelnosti mají současní diváci posunutý za veškeré myslitelné limity. Šokující asijská kinematografie, ironické seriály, kde si superhrdinové vzájemně vytrhávají vnitřnosti z těla, nekonečná série Saw zaměřená na samoúčelnou přehlídku nechutných efektů. Co s filmem, v němž se prakticky nevyskytuje krev a vrah někoho kuchne jednou za čtyřicet minut? Úplně ty hlasy některých jedinců slyším: „Bože, to je nuda.“ Pro nás, kteří kinematografii obdivují ve všech myslitelných odstínech, zůstává ale Halloween působivým dílem, operujícím se znepokojivou podobou hrůzy, která díky úsporné hudební složce a inspirativní kamerové práci zůstává stejně děsivá jako v době premiéry. Kombinace realismu a neuchopitelného zla, které se vyskytne uprostřed komunity dětí a dospívající mládeže je nesmírně děsivá, neboť nám říká, že nebezpečí nepřichází ze zatuchlých katakomb či dalekého vesmíru, ale může číhat jen pár metrů od nás.